Justýnka - pokračování

dnes už nebudeme grilovat, že ne?!

Od té doby, co jsem psala o Justýnce, se událo spoustu věcí, takže pokračuji tam, kde jsem v dubnu skončila.
Mlýn, který s námi sousedí a kam chodila Justýnka na výlety, koupil nový majitel. Pro ochranu soukromí jsme se rozhodli přes hezký drátěný plot dát rákos. Také proto, abychom si v sobě probudili zdání, že jsme trochu ochráněni hluku a prachu, které od stavení přichází - kácení stromů, oprava plotu a další. Justýna byla zpočátku hodně vyděšená, že jí někdo obsadil prostor, o kterém si myslela, že je jen její, ani my jsme tam přece nechodili na cizí pozemek, aspoň tedy do té doby. A navíc byl rákosem uzavřen otvor, kterým na výlety odcházela.
Jakmile u sousedů ustalo pracovní úsilí, ona to celé přes plot sledovala, hned začala celá nešťastná hledat cestu na své domnělé území.. Mysleli jsme si, že si zvykne a zůstane jen na zahradě, ale bylo vidět, jak je nespokojená a potřebuje k životu větší prostor. A protože ji neradi vidíme nešťastnou, začali jsme přemýšlet, jak to vyřešit, ale Justýnka si pomohla sama.a objevila na konci plotu, kde nechal tesař díru, tedy respektive soused, i když plot je náš. A tak každý den počkala, až se to vedle uklidní a všichni pracujicí na pozemku odjedou a vyplížila se opět za hranici všedních dní. Nebyl žádný problém, chodila pravidelně domů a to dost často, protože ona je kočka domácí, co má jen ráda procházky a ví, že doma se jí a v noci se doma spí.
Tyto pravidelné rituály se změnily s příchodem Pinďi na prázdniny - animal hotel a trochu divná depilace. Jak jsem již psala, králíčka jsme pásli a já jsem hned druhý den, vzhledem k nechtěné depilaci, kterou jsme mu provedli, pásla milého Pinďu po celé zahradě, abych překryla ten nepříjemný zážitek. Nedošlo mi, že jej Justýnka doma sice snese, ba i na zahradě, ale pokud jí označkuje celé její teritorium, což se samozřejmě stalo, rozhodí ji to.
Možná to způsobila i ta příšerná vedra, která trvala několik týdnů, ale Justýniny rituály vzaly za své. Chodila domů velmi sporadicky a my jme ji museli neustále volat, abychom ji vůbec viděli a já dohlížela, jestli jí a pije apod. a docela jsem se tím trápila, když nebylo vše jako dřív a připadalo mi, že se nám to zvíře velmi vzdaluje. Jsme zvyklí, že nám Justýnka dává neustále najevo lásku, i když jsem slyšela nesmysl, že to kočky neumí, ale stačí, když ji někdy jednou za čas necháme jednu noc samotnou doma, při návratu nám velmi nadává, že byla sama a nehne se ode mě několik hodin a doprovází mě i na toaletu. To jen pro objasnění našich vzájemných vztahů.
Když jsme ji jeden den neviděli asi 12 hodin, dostala jsem strach, zda se jí v tom vedru něco nestalo, a tak jsem ji neustále volala až dlouho do tmy stojíc na našem plotě, abych viděla, jestli nepřichází. Opravdu už ve tmě jsem zahlédla její siluetu, jak se chudinka plíží a já volala na mého muže zoufale: musíme jí pomoct, ona je zesláblá a nemůže chodit. Došla po několika dlouhých minutách až k místu, kde jsem na ni čekala a kudy se dostávala domů. Nemohla však celá vyčerpaná vyskočit, a tak začala naše záchranná akce.
Nejdřív si přistavil můj muž židli k plotu, aby mohl přelézt. To nestačilo, bála jsem se, že se natrhne o zakončení plotu. Šel si pro štafle a já jsem neustále uklidňovala Justýnku a udržovala ji na místě. Ještě jsem v zoufalství v županu vylezla ven na ulici, obešla celý náš dům až k sousedovic plotu a hledala nějakou větší díru, abych porušila všechny zákony a vloupala se na cizí pozemek. Nic jsem nenašla a Justýnka se nehnula ze svého místa, takže jsem se vrátila domů, kde mezitím přistavil můj muž k plotu štafle. Až ráno jsme viděli ty škody, které naše záchranná akce způsobila. Spoustu zlámaných kytek.
Ale abych se vrátila ke svému vyprávění. Přidržovala jsem štafle a muž začal přelézat plot, aby mohl to ubohé vyčerpané a možná zraněné zvíře přenést domů. Sotva se dostal na cizí pozemek, my normálně ctíme zákony a vstup na cizí pozemek do našeho repertoáru rozhodně nepatří a nikdy jindy bychom to neudělali, to naše dle mého soudu ubohé, vyčerpané a možná zraněné zvíře začalo utíkat a elegantně přeskočilo plot a bylo pryč :-)
V tom jsem konečně pochopila, protože už Justýnku znám. Jak jsem psala, je to velmi poslušné zvíře - ne výchovou, ale přirozeně, takže když slyšela svoje jméno, věděla, že má jít, i když opravdu vůbec nechce. Kráčela neochotně co noha nohu mine domů a jen se mi chtěla ukázat: tak podívej, nic mi není a já zas jdu :-) A já už jsem ji pohřbívala.
Za několik dní polevily vedra, označkování králíkem vyčichlo a vše se vrátilo do svých kolejí. Takže jsme zase skoro pořád doma, spíme na zahradním krbu, spíme na kulečníkovém stole, na sedačce v obýváku, či uprostřed na manželské posteli a má ráda, když spí face to face, tedy tváří v tvář a funí mi do obličeje.
No to bylo zbytečného strachu, ale je to člen rodiny!