sobota 29. listopadu 2014

malé ranní příběhy

Bydlíme v novém domě a v novém místě rok a půl. Postupně si zvykáme na nové prostředí a moje každodenní ranní cesta do práce už začíná mít svoje rituály. Potkávám stejné lidí, zvířata, apod., zdravím anebo odpovídám na pozdravy neznámým lidem. Občas z projíždějícího kola zazní, jak se máte mladá paní od neznámého člověka, což zpříjemní velmi časné ráno.
Zažívám v podstatě každý den nějaký malý příběh. Když jsem poprvé potkala paní, před kterou si vykračoval černobílý kocourek a pořád se ohlížel a zastavoval, velmi mě toto konání zaujalo. Ještě více jsem byla překvapena, když paní sdělila: to je Filípek, on se mnou musí jít každé ráno nakupovat. Od té doby je pozoruji téměř každý den. Filípek jde poslušně pár kroků před paničkou, a když se panička s někým zastaví na kus řeči, zastaví se také a netrpělivě přešlapuje s otázkou v očích, kdy už konečně půjdou do toho krámu. Jelikož my "bydlíme u naší kočky" a Justýna je dáma zvící velikosti jezevce, překvapuje mě kočka, která se chová jako poslušný pejsek. Vrchol všeho bylo, když jedno ráno se panička  rozhodla, že Filípek až do krámu dnes nepůjde. Počkej na mě tady, za chvíli přijdu. Všichni ranní čekatelé na autobus, Filípek naproti nám, jsme se upřimně zasmáli: no ten tam určitě vydrží. Přešlapoval na místě a občas netrpělivě vyhlížel směrem, kterým panička odešla. Zůstal však skutečně na značce celou dobu, než jsme odjeli autobusem. Ještě teď mě to dojímá.
Na ty rána se již celkem těším, i když už je tma a zima. Občas zažiji šokující situaci, kdy blížíc se k zastávce slyším pláč malého kluka a vedle pobíhá velký pes. Přidám do kroku, abych pomohla, protože cítím už z dálky, že se něco stalo. Než stačím doběhnout, už se toho ujímá moje ranní spolucestovatelka a o kluka, kterého skutečně ten pes kousnul, nezdálo se mi to, se postará. A na pár dalších dní máme téma debaty zaručeno. Každý den vyhlížím na zastávce toho malého účastníka ranního dramatu, abych zjistila, jak na tom je. Za týden už stojí jako obvykle na svém místě jen s malou změnou - se zašitým obličejem. Tak tohle dobře dopadlo.
Potkávám každé ráno v podstatě stejné lidi a někdy během chvíle se dozvím celý jejich život. Nevím, čím vyvolávám tu důvěru a pocit, že přesně toto chci vědět. Já jsem totiž pravý opak. Nemám potřebu něco extra o sobě sdělovat. Jsem ale vrba odjakživa, takže mi to nevadí.
Občas zažiji překvapení jiného druhu jako před dvěma dny. Chodím teď ráno již ve tmě, takže pakliže se shůry ozve: dobré ráno mladá paní, moje reakce je: fuj to jsem se lekla, páč vůbec nic nevidím. To soused volá na mě z balkonu. Ještě dodá: máte krásné propriety!  Vidí ve tmě moji apartní kožešinovou kabelku? Můj úžasný kabát s nekřesťansky drahým jelením šperkem? Anebo myslel jiné propriety?! Nedomýšlím. Jsem oslněna jeho pozdravem mladá paní a vůbec mi nevadí, že ve tmě jen těžko něco může vidět. Za normálních okolností nejsem marnivá, neočekávám komplimenty, jsem se sebou srovnaná a mám ráda svůj věk. Tentokrát si to však užívám v kontextu k předchozímu dni, kdy se mě starší paní, kterou znám od vidění, na zastávce zeptala: kolik let máte do důchodu?!
Do této chvíle jsem si připadala skvěle, krásná a ještě skoro mladá :-))

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.