čtvrtek 21. srpna 2014

hurá na Paříž (4.část - závěr)

Poslední pařížské ráno. Poslední pařížské kafe a cigareta. Přistupuji k autu a je to velké auto Peugeot 508. Komoda se opravdu vešla v pohodě :-). Na každé straně zbývá půl centimetru!
Vyrážíme a díky spuštěné navigaci již Paříži projedeme bez bloudění a pán naviguje vpravo anebo vlevo, žádné nahoru a dolů. Jedeme celkem plynule, asi dvakrát se stane, že si trochu prodloužíme cestu, když příkazu nerozumíme. Začíná být však akutní stav benzínu, ale podél neplacených dálnic benzínky nejsou. Sjíždíme tedy do prvního města, které vidíme a hledáme čerpací stanici. Objevuje se za zatáčkou a dokonce známé značky. No snad jsou již všechny problémy za námi, říkáme si se smíchem. Hlavně žádná samoobsluha! Před čerpáním vcházím dovnitř, abych se pro jistotu ujistila, že je možné platit kartou. Obsluha je na tom s angličtinou hůř než já, takže můj dotaz pochopí teprve, až začnu kartou mávat. S udiveným výrazem k dotazu kývá. Hurá natankujeme, zaplatíme a další čerpání až v Čechách. Můj muž podává kartu a já stojím vedle jen tak bez saka, vždyť to bude hned. Po pátém neúspěšném pokusu prodavačky projet kartu terminálem, mě začíná jímat hrůza. A je to tady. Natankováno za 130 euro a v peněžence 40. Zkouším svoji kartu, což vzhledem k tomu, že je identická s tou předchozí, je úplně zoufalý pokus. Co teď? Prodavačka krčí rameny. Vysvětluju, že jsme v Paříži s tou kartou platili, tak v čem je problém? Neví. Ptám se tedy na bankomat. Prodavačka souhlasí, aby můj muž jel k bankomatu autem. Celkem se divím. Ani já nevím, zda se po mnohaletém, desítky let trvajícím manželství pro mě můj muž vrátí. Jak to ví ona? Má natankováno a já mohu být náhodná stopařka. Bože vždyť mu nefunguje telefon, jestli bude mít problém, ani mi nemůže zavolat. Minuty čekání se zdají příliš dlouhé. On se pro mě musí vrátit, ještě nejsme na české půdě a potřebuje i nadále moji lámanou angličtinu, uklidňuju se. Ok, už je tady, zaplatí a jedeme. Už se fakt smějeme tak, že nás bolí břicho a to pořád nejsme doma. Po cestě Francií nás ještě zastaví parta policistů, což už nás samozřejmě vůbec nepřekvapí. Zřejmě někoho hledají a já přemýšlím, kde přesně máme doklad od koupené komody. Nicméně zjistí, že je s námi těžká domluva, tak nás propouštějí. Máme štěstí. Asi hledají Francouze.
Navigace nás vede dobře a končí Francie. Měli bychom vjíždět do Německa. A máme tu Belgii. Kdy to proboha skončí?! Uklidním se, když si uvědomím, že Belgie je vedle Francie. Je to dobré. Když následuje Lucembursko, začínám hledat mapu Evropy. Ze svých školních let si pamatuju země Beneluxu, takže zbývá projet Holandsko?! Budeme někdy doma?!Ale co, pořád jsme v Evropské Unii. Na mapě zjišťuji, že asi jedeme správně, navigace se vyhýbá placeným úsekům. Pro tuto cestu jsme se rozhodli nejen kvůli našim možná prošustrovaným jedenácti tisícům, ale protože cesta byla časově stejná.
Německo už vítám téměř jako svoji rodnou zem. Trochu mě sice zarazí nápis Hamburg, který letmo míjíme, panebože to je přístav. Po chvíli se návěstí opakuje a já zjišťuji, že je to Hamborg. Tak jsem klidná. Ale když si chce můj muž dát kousek od českých hranic kouřovou, při pohledu na můj obličej, jede dál se slovy: ty už chceš být na české půdě viď?
V noci doma v podstatě i přes půl Evropy za stejný čas. Justínko až Ti budu vyprávět!
Ráno volá banka, a kdyby to nebylo zoufalé, je to vlastně legrace. Jen to nesmím prožívat já. Operátorka, která už je po Paříži mojí dobrou známou, mi sděluje, že peníze se vrátí až koncem týdne. Neblokuje je totiž banka, ale čerpací stanice. Už mi svítá, za tento malér si můžeme sami. Aby bylo možno čerpat benzín u té komiksové prsaté baby klepající zuřivě na sklo, je nutné nejdříve vložit platební kartu. Čerpací stanice z karty zablokuje finance na plnou nádrž a poté je možné čerpání benzínu a z účtu se po několika dnech strhne skutečně čerpaná částka. Tři pokusy mého muže zablokovaly pokaždé plnou nádrž, Operátorka mi sděluje, že se jí stalo to samé v Americe a že mám být klidná. Tak jsem.
Děsí mě něco jiného. V pátek prý jedeme do Vídně. Proboha proč?!


5 komentářů:

  1. Můžete klidně psát knihu:-))) A k těm narozeninám. Já si všimla, že jste psala o spoře oděných nevěstách a je podzim, ale někde jsem už četla, že biologický podzim už začal, tak já nechtěla být za blbku a věřila, že ten biologický už máte taky:-))))). Taky mě překvapilo, že by jste měla být znamením lvice. Tipla bych vás tak na střelce, nebo štíra:-)). Pište dál. Pěkný večer. Věra

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za Vaši laskavost, jsem ráda, že se Vám moje psaní líbí. A za ty narozeniny můžu já. Bála jsem se rozdělení tohoto dlouhého psaní o Paříži, takže chápu, že to bylo trošku zavádějící. Ano psala jsem, že jsem už na druhém břehu, protože stovky se nedožiju, sice podzim to ještě není ale :-) A jsem Váha. Ještě jednou moc děkuji a přeji hezký den. Martina

    OdpovědětVymazat
  3. Já jsem se na ty příspěvky těšila. Je to jako rozečtená kniha. Vůbec, za tím co čtu, nevidím vás, ale jako by jste byla autorkou této knihy. Nevím jak jinak to vyjádřit... prostě se to čte dobře. Pěkný víkend Věra

    OdpovědětVymazat
  4. Velmi pěkně napsáno, Váš popis dovolené ve Francii, jsem přečetla jedním dechem a Váš humor je obdivuhodný. Oslava narozenin musela být kouzelná, ale to asi k Paříži patří, protože se říká, že je to tam všechno romantičtější :O). Našla jsem Váš blog a s dovolením jsem si ho přečetla. Děkuji a pěkný den přeje Maryša :o)

    OdpovědětVymazat
  5. Moc děkuji. Těší mě, že vás čtení bavilo. Hezký den. Martina

    OdpovědětVymazat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.