úterý 17. prosince 2013

vím, že nic nevím

Ano Sokratovo rčení mě provází celý život. Mám celkem dostačující sebevědomí, nepodceňuji se, pouštím se i do věcí, které se zdají být předem prohrané, ale pochybuji o sobě často a vždy (vlastně jednou jsem si myslela, že vím vše, mám vždy pravdu a svět mi leží u nohou, ale to zažil asi skoro každý). Před svými dětmi, již konečně dospělá (plnoletost není synonymum pro dospělost), jsem se snažila přiznat chybu, omluvit se za přehnanou reakci apod. Dodnes mě však trápí jedna věc. No trápí, to vlastně není to správné slovo, málokdy se vydržím dlouho trápit, dokážu hodit věci za hlavu a jet dál. Možná šťastná povaha? Správné slovo se mi však hledá těžko. Zkrátka občas mi tato věc při mé pouti životem vyvstane na mysli. Ve svém nejmladším dítěti jsem něčím vyvolala pocit, že vím vše. Coby 12-13letá se mě ptala, kde se berou vinné mušky – na stole zůstalo víno od nočního hýření s přáteli a nezapomenu na její výraz plný zklamání, když moje odpověď zněla, že se musíme podívat do encyklopedie, protože nevím.
Ještě několik měsíců mi to bylo neustále připomínáno, že jsem narušila stabilitu jejího světa:-) Ale řeším pouze věci, které ještě mohu napravit. Těmi, jejichž čas už minul, se nezabývám. Já vím, šťastná povaha. Plyne z toho však ponaučení. Sami se vidíme trochu jinak, než nás někdy vidí okolní svět. Ale myslím, že to je dobře. Nevím, jestli bych pak každý boží den mohla se sebou žít:-) 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Moc děkuji za návštěvu a za milé komentáře, které mi zde zanecháváte. Díky za váš čas.