pondělí 23. dubna 2018

stopy v mém životě



Blondýnka přebrala štafetu výzev a vyhlásila Výzvu stopa. Výzvy já ráda přijímám, i když tahle mi přišla pro mě celkem těžká, protože tématu zvířat a mazlíčkům věnuju na blogu dost prostoru, tak jsem si říkala, že vlastně nic nového asi nenapíšu.
Kam až moje paměť sahá, vždy kolem mě nějaká zvířata byla, ať už obvyklá či hodně neobvyklá. Můj táta byl profesionální chovatel cizokrajného ptactva, jezdil dokonce i do zahraničí na výstavy jako posuzovatel. Takže u nás neustále zpívali ptáci, plné voliéry vzácných a drahých papoušků a v domě dokonce velký šedý papoušek žako a na tehdejší dobu i velmi drahý, možná i na dnešní, stál deset tisíc. Už si nepamatuji, jak se jmenoval, pravděpodobně Pepík nebo tak něco, to bylo oblíbené jméno mého táty. Byl nejen mluvící, ale tenhle druh dokáže věrohodně napodobovat všechny lidské hlasy vyskytující se v jeho okolí, štěkot psa, vrzání dveří, zakašlání mého taťky a já jsem často rozlobeně vylétla ze svého zavřeného pokoje s voláním: mami, co je? 
Nic, já jsem tě nevolala. 
Desítky možná stovky ptactva, která kolem mě v dětství byla, způsobilo, že jsem na dlouhou dobu neslyšela v lese k podivu paní učitelky při výletě zpěv ptáků. Byl to pro mě zvuk, který moje ucho přestalo vnímat, protože to bylo součást mého života. Slyšet jsem začala až hodně v dospělosti, vlastně teprve, až jsem žila mimo domov, a i tak to trvalo docela dlouho. Kromě ptactva kolem mě byli psi a veverky a kdo ví, co ještě.
S dětstvím našich tří dětí přišli nejen psi a první kočka, ale rybičky, vodní a suchozemské želvy, křeček, bílé myšky, hlemýždi, které zkoušel chovat náš syn a jednou se rozlezli po celém bytě a další různé roztodivnosti přírody v menších i větších sklenicích, na které už si ani nevzpomínám.
Po odchodu dětí zůstala už jen kočička, kterou přivedla dcera jako koťátko. S ní jsme se i stěhovali do nového domu a na její dost nepříjemný odchod ve staří nemohu zapomenout. Snažila jsem se ji sobecky, ale to vím až dnes, udržet při životě a čekala na zázrak, takže se jí dělali krevní testy, ležela ve zvířecí nemocnici několik dní, a pak jsem ji doma ještě týden krmila injekční stříkačkou a nosila, než jsem si uvědomila, že kvůli mojí sobeckosti trpí a já ji nechci nechat odejít a prodlužuju její utrpení. Utrpení Čičinky, která dokázala každé ráno hrát na piáno, které někdo zapomněl večer zavřít a nakukovala do ložnice, zda už jsem se probudila. A když jsem se nezvedala, hrála tak dlouho, a ve ztichlém ránu to byl teda rámus, až mě přinutila vstát. 
Po odchodech našich psů a kočky jsme už nikoho nechtěli. 
Neumím nahradit zvíře zvířetem.
Justýnku, kterou už všichni dobře znáte, máme proto, že si nás vybrala a rozhodla se s námi žít nespokojená u souseda. Tak se s námi stěhovala a náš jezevec se naučil rozumět lidské řeči, chápe podle jména, která návštěva nás navštíví a některá jména v ní vzbuzují takovou radost, že netrpělivě čeká, až dorazí. Na to ji ovšem smím připravovat tak nanejvýš pět deset minut předtím, protože jinak naštvaně odchází s výrazem naprosto srozumitelným: tak sakra, kde je? vždyť si říkala, že už jde, já ti na to kašlu, už nečekám. A tak bydlíme u své kočky a o bytné tady na blogu toho bylo už spoustu. Nepočítám tedy, že kromě Justýny tady občas s námi bydlí nějaký pavouček či malá myška. Dům otvíráme do zahrady na jaře a zavíráme na podzim, tak k nám občas nějaký hlodavec zavítá a porušuje přírodní zákon, že do domu, kde je kočka, myš nevleze. Já myslím, že je Justýna ještě naopak k nám zve. A místo povídání o našem jezevci přidávám nové fotky Justýny válející se a storku prostřednictvím fotografií, jak jsme spolu sázely.

P.S. Omlouvám se, dnes píšu horkou jehlou. Poslední týden nestíhám a mám i resty, co se týká čtení vašich blogů. Spoustu se toho děje a nejen příjemných věci. Snad bude tento týden klidnější a já to doženu.

neděle 22. dubna 2018

hrnčířské slavnosti




Sobota na zámku Nelahozeves. Tedy spíše okolo zámku a v podzámčí. Tentokrát zámek nefotím, dávala jsem jej na blog asi před měsícem při jiné akci.
Včera a dnes jsem se probírala fotkami a psala článek o akci do novin a musím přiznat, že teprve při těch fotkách jsem si akci opravdu užila. Když jdu někam pracovně, není to bohužel stejné jako soukromě. Soustřeďuji se na práci a soukromě si to moc neužívám. 
To není stížnost, to je jen fakt. Práci dělám ráda.
Vybrala jsem z těch mnoha fotek i na blog, kde nejsou lidé zblízka vidět, protože vzhledem k novému zákonu všichni řeší ochranu osobnosti a co mohu jako novinář, nemohu jako soukromá osoba.
Tak se pojďte podívat se mnou.
Moc se mi líbila keramika umístěná na trávě, která sloužila jako přírodní galerie a zároveň jako přírodní prodejní pult.











A toto je jediný obličej, který sem dávám. Paní jsem oslnila natolik, že mi hned dávala vizitku ve snaze, že jí udělám reklamu. Já jsem jen chtěla vědět, co u stánku děti vyrábí, abych o tom mohla napsat. Ve všech médiích se za každou reklamu platí a nejde jen tak zveřejnit něco, co je předmětem podnikání. Paní krásně a s radostí pózovala, tak jí udělám reklamu aspoň na blogu. A děti vyráběly malinké víly či panenky. A kdo máte bližší zájem, můžete se podívat na kouzelné andílky z Duhy tady.
Hezkou neděli všem.

sobota 21. dubna 2018

spěchej pomalu!

To já právě ale vůbec neumím. Když se pro něco rozhodnu, musí to být hned a okamžitě. A pak dělám chyby, samozřejmě. Práce kvapná, málo platná.
Ale o tom psát nechci. Já bych chtěla chválit. Dnes se chválí málo, spíš kritizuje.
V poslední době hodně píšu do novin, víc než dřív. Samozřejmě jsem neopustila každodenní psaní krátkých zpráv z regionu, ale píšu i větší články a hlavně rozhovory. Sedí mi víc, miluji scházet se s lidmi a poslouchat jejich vyprávění a jejich životní příběhy. Na zasílání otázek přes email mě fakt neužije. Psaný rozhovor je živý, když je živé i povídání.
No a tady vznikla potřeba vizitek. Vlastně s tím přišel můj muž, když viděl, jak si někdo píše můj telefon na cár papíru.
Vizitek jsem měla ve svém profesním životě bezpočet, vlastně měla jsem je vždy, nespočítala bych je, ani kdyby se mi chtělo. Ale automaticky se o ně postaral zaměstnavatel a já jsem nemusela řešit grafiku. Teď je to jiné, jsem externí redaktorka a zda budu mít vizitku či nikoliv, je jen na mě.
Takže rychle, musím ji mít co nejdřív. U nás nejsme grafici, tak se vytvoří něco na honem horkou jehlou.
Vím, že to úplně nebude pro tiskový podklad v pořádku, proto píšu do objednávky, prosím pošlete mi před tiskem náhled k odsouhlasení. Ostatně tak jsem léta zvyklá, že než jde něco do tisku, nejdříve to vidím. Ale jsem málo konkrétní. Měla jsem napsat, pokud bude podklad na prd, udělejte nový grafický návrh, já to zaplatím.
Z padesáti procent tedy moje chyba.
Objednám, zaplatím, chci vizitky co nejdříve, tak pošlu potvrzení o platbě a čekám reakci na svoji poznámku či případně náhled. Dostávám pouze odpověď během pár hodin, že zásilka je odeslána. Je to rychlý, ale snad to bude dobrý. 
Není. Původní vizitka se mi líbila, ale barvy jsou tmavé a z mého přijmení přečtete jen první čtyři písmena a zbytek si domyslíte pouze v případě, že moje jméno znáte.
Ano, z části je to moje vina. No nic, vizitky dám vnoučatům na hraní, budou mít radost.
Ale to bych nebyla já, abych to nechala jen tak. Doufala jsem, že jsou na druhé straně odborníci a napíší mi: debile, z tohohle vizitku nikdy neuděláš. Píšu tedy reklamaci a vědomá si své chyby nežádám satisfakci. Jen si musím říct svoje, proč mi nikdo neřekl, jak děsný to je.
A tady to začíná. Pozdě večer v pátek mi píše sám majitel ABC tiskárny a omlouvá se mi. Řešit se bude vše v pondělí a další zásilka 100 ks vizitek má být zdarma. Jsem překvapena velkou vstřícností a ochotou. Sice bych se zachovala stejně, a i se to stalo, ale rozhodně to není standard, a není to běžné.
V pondělí mi pan majitel volá. Podklad je děs a nebude to z toho lepší. Domlouváme se, že mi tedy vytvoří grafický návrh a já ho zaplatím. Ještě týž den přijde náhled vizitky. No není to úplně ono, chtěla jsem holčičí barvy, ale můj muž říká: mně se líbí, je moderní a já ustupuji. Holčičí barvy můžu mít na botách. Nakonec nejde o život. Ovšem pravdu napíšu a že můj muž odsouhlasuje, takže jo. Pošlete účet, kam mám zaplatit. 
Ani druhý den nikdo neodpovídá a účet nikde. No, dobře, řekli si, ona si vymýšlí, podáš ruku a urve ti rameno. Odpoledne mi můj muž hlásí, ve schránce jsi měla nějakou zásilku.
Vizitky.
No já bych se sebou asi už taky nechtěla komunikovat 😀😀😀
Pane Pěkný, já ještě jednou touto cestou děkuji za ochotu a vstřícnost, a až budu zase něco potřebovat, obrátím se na Vás. 
Jen nevím, jestli Vás to potěší.

P.S. Tiskárnu jsem před tím neznala a vybírala jsem podle kritérií, které jsem měla k dispozici. Vzhled webových stránek a nabídka a v neposlední řadě samozřejmě finanční otázka. Takže pokud někdo z vás bude potřebovat nějakou grafiku, vizitku, plakát, tak doporučuji tady.

pátek 20. dubna 2018

nečekané překvapení


No, někdy se to tak stane. Příroda nás překvapí.
S něčím se rozloučíte a on se stane malý zázrak. Ono to vstane z mrtvých.
Před pár dny jsem psala, že jsme museli koupit novou magnolii, páč naše velká pětiletá nepučí a nepučí, květy žádné, i když vloni už dávno byly, prostě žádný život. 
Na úvodní fotografii je ta malá a nekvete naší zásluhou. Na květ měla už v zahradnictví.
Ale zatím jsme tu původní nezlikvidovali. 
Tajně jsem doufala, že se třeba stane malý zázrak.
Můj muž jí taky chtěl dát šanci a pohnojil ji, když hnojil po zimě i ostatní náš zahradní inventář. Tento týden jsem neměla na zahradu vůbec čas, ani si ji projít, přestože je malá. 
Pouze jsem si tam občas sedla a pracovala.
Předevčírem můj muž volá, prosím tě ona ta magnolie ožila. 
Ptám se naprosto nesmyslně: jako ta stará?
Jo něco tam raší a zjistil jsem, že jsem ji asi vloni sekl, když jsem sekal trávu. 
Má tam ránu, musím to zavoskovat a obvázat.
Včera jsem se koukla. Květy to samozřejmě už nejsou, na to je pozdě, ale malinkaté lístečky. 
Dnes ráno dokumentuju. 


Fakt to vypadá, že žije a my jsme rádi, že jsme jí dali šanci.
Ráno jsem lítala po zahradě a fotila tulipány. Tu a tam a všude. 
Někde na naprosto nesmyslných místech.
Ale je to krásné.





čtvrtek 19. dubna 2018

tohle v plánu nebylo



No aspoň ne teď. Sice jsme se už na naše ratanové sezení staré víc než čtvrt století dívali s despektem a říkali jsme si, že jej bude nutné časem vyměnit, ale nebylo to na pořadu dne. U nás se nábytek moc neničí, takže dokud jsme nedali sezení ven, bylo pořád pěkné a úžasné. Zvykli jsme si s mým mužem sedávat pod stříškou před vchodem do domu a velké sezení využíváme jen pro větší společnost.
No jo, dva "staříčci" na zápraží. Jako se sedávalo dřív. Už zbývá jen krmit holuby 😄😄😄
A nebýt facebooku, letos by nové sezení nebylo. Lítala mi tam pořád návnada velkých slev na zahradní a balkónový nábytek. 
Tak jsem se jen tak podívala v úterý, pak se podíval můj muž a hned ve středu nám ho přivezli.
Dost nám tento nový kovový usnadní práci. Je to snadnější údržba a Justýna to nebude používat jako škrabadlo, protože se jí nechce jít k jejímu škrabadlu do domu a tím pádem ho nebude devastovat. Navíc, když je prudký déšť, trochu naprší z boku, přestože je tam střecha, tak každou chvíli byl ratan i polštářky mokré. Takže asi tak bez plánu a impulzivně. No slevy jsou slevy. Nekup to.
Máme nové sezení a já mám tak nabitý týden prací, moc jsem si toho nabrala, nějak jsem si neuvědomila, že je to moc, tak jsem si ještě ani nějak neužila nové věci a já mám nové věci ráda.
A ještě něco nebylo v plánu.
Před rokem by mě nenapadlo, že už pravděpodobně nevezmu žádné svoje apartní lodičky na nohu a že se vrhnu z donucení na tenisky. Jsem mrňavá, takže mi trošku vadí, jak hluboko jsem "klesla". Ale koupila jsem si na webu příznačného jména Čas na boty, a to už opravdu byl, protože podpatky teď nosit nemohu, chodím špatně i bez nich, takže jsem si vůbec neměla co obout, dvoje první. Sice se nazývají tenisky, ale ty černé jsou z brokátu, takže se lesknou a není to úplně sportovní obuv. Dokonce mají speciální názvy podle typu, ale to si nepamatuji. Nejen že mi sedí úžasně, nikde mě neotlačily, ale ještě se v nich dobře chodí. Jen jsem na nižší úrovni. A byly ve výprodeji, takže na první vyzkoušení pro mě nezvyklých bot, to bylo radostné. Zřejmě loňská kolekce, ale je mi jedno, i kdyby to byla předloňská. Za cenu jedněch jsem získala čtvery.


Pár svých odložených a už zaprášených lodiček si tady fotím na památku. Nejsou všechny, ještě jich dost mám, přestože už jsem některé prodala a některé rozdala.


Poslední rok je obula pouze vnoučata bez ohledu na pohlaví a milují je. Tak je aspoň někdo využije. Babi, můžeme si půjčit ze shora tvoje botičky? Ano můžete, ale nepůjdete v nich po schodech, obujete si je až dole. Téměř při každé návštěva na lodičky dojde. Jediné, které neobují a ani já jsem v nich nemohla jít sama, jsou sandály od Jimmy Choo, které mi koupila dcera jako dárek do sbírky. 
Mají tak vysoký podpatek, že jsem je měla asi třikrát na sobě. 
Tak hezký večer všem.

P.S. Já hovořím o plánu, ale my vlastně nikdy moc neplánujeme. Jednáme většinou impulzivně. Plánování je na nic.

středa 18. dubna 2018

spát či nespát ...

To je ta otázka. 
Nemyslím spánek jako takový, tam je odpověď jasná. 
Ale četla jsem článek odborníků, kteří určily vhodnou dobu, do kdy mají spát malé děti s rodiči. Opominu tady, že nesnáším jakékoliv určování, jak má člověk žít  a jakékoliv normy, které chtějí vědci či někdo jiný napasovat na živé bytosti. Normy patří k neživým věcem.
Každý člověk je přece osobnost s jinými potřebami a přáními a cpát jej do nějakého mustru, ať už se to týká spánku či čehokoliv jiného, může v dospělosti způsobit trauma a určitě nejistotu, o které ani nebude ten dotyčný vědět, odkud pochází.
Četla jsem článek odkdy má spát malé dítě samo v pokoji a ne s rodiči.  Vědci mají jasno. Dítě by prý mělo spát samo od čtyř měsíců. Údajně lépe a déle spí a vyspí se i máma 😓
Já teda jasno nemám a musím polemizovat.
Vzhledem k tomu, že mám už tři dospělé děti a čtyři vnoučata, myslím, že o tom přece jen trochu málo vím.
Čelo se mi orosilo při tom sdělení, že se vyspí i máma! Představuji si, jak běžím po našem velkém bytě víc než sto metrů čtverečních, kde jsme žili s našimi třemi dětmi, do dětského pokoje na druhém konci několikrát za noc, abych zkontrolovala, zda je vše ok, zda dítě správně dýchá a samozřejmě, také proto, že prostě pláče. A než tam doběhnu, nabude pláč takových rozměrů a decibelů, že uklidnění se nepodaří do několika minut. Nehledě na to, že vzbudí všechny ostatní spáče.
Hlavně si myslím, že toto je velmi individuální záležitost a dítě by si mělo rozhodnout samo, jak to bude, až na to bude zralé. 
U nás to mělo každé dítě jinak. Jakub začal spát sám až v pěti letech, kdy po přestěhování měl vlastní pokoj a moc se na to těšil. Přesto často chodil uprostřed noci k nám a my jsme mu to nikdy nezakazovali, ba právě naopak, chce se ti, tak přijď. Tereza se rozhodla asi jako tříletá, že chce spát s bráchou v pokoji, ale ani potom moc velká změna nenastala. U Lindy to bylo trochu jiné. Byly jí dva roky a prostě chtěla spát s dětmi a ve velké posteli, v žádné postýlce. My jsme se toho báli, tak jsme dali před postel matraci, kdyby náhodou spadla a taky že občas spadla.
Ale tím, že spaly děti samy, neznamenalo, že spaly lépe. Někdy byla noc, že k nám postupně couraly všechny tři a ještě si táhly svůj polštář a já musela spát v nohách, páč už jsme se do naší manželské postele všichni nevešli.
A přestože jsme měli kolem sebe spoustu radilů, kteří nám říkali, že to dětem máme zakázat, že jsou velcí, že vychováváme nesamostatné děti, trvali jsme si na svém a i v pubertálním věku se někdo po zlém snu přišel přitulit a spal až do rána. Někdy se dokonce v noci stěhoval můj muž z přeplněné ložnice do dětského pokoje, který byl prázdný.
A žádnému z dětí to neublížilo, ba právě naopak. Jsou to sebevědomé lidé, kteří si umí v životě poradit a já si namyšleně myslím, že s tím souvisí i svoboda ve spaní.

úterý 17. dubna 2018

nechci být třešňová královna!



Dnešní ranní bílá na naší zahradě a sníh to není.




Opět se na zahradě šíří něco, co nevím, co je. 
A ani to nechci vlastně vědět, páč je to furt dokola, no prostě perly sviním. 
Názvy květin si zkrátka nepamatuji a myslím, že je to proto, že je můžu obdivovat i bezejmenné.


Tak takhle jsem nafotila třešeň v sobotu. Jen pár rozkvetlých větví, ale už i tak se mi z toho udělalo trochu mdlo vzhledem k loňským zkušenostem s obrovskou úrodou. 
 Kdo si vzpomíná na loňský třešňový maraton, tak mě pochopí. Jako Jaruška, která mi hezky tuto fotografii okomentovala na facebooku:

Marti, nikdy na Tvou úrodu nezapomenu- na Tvé příspěvky, které byly umocněny ještě tím, že my jsme třešně neměli- jen hrstičku, protože loni květy pomrzly...moc jsem se u nich bavila- tak hezky jsi o tom psala, že jsem se i nasmála...promiň😀😀, ale bylo to moc fajn!!! 

No uvidíme, jak vtipná budu letos ...


A v neděli vypadala už třešeň takto naprosto děsivě. Já vím, mělo by mě to těšit...
A Jaruška mě na facebooku pasovala na třešňovou královnu.
A moje odpověď?
Jaruško, měla bych ti asi poděkovat, ale já fakt nevím, jestli mě to korunování těší, ježíši 😁


A už rozkvétají první tulipány. Dlouho očekávaná radost je tady.
Jaro na zahradě.