neděle 20. srpna 2017

brána do pekel - 1. část




Druhé jméno hradu Houska.
Naše včerejší cesta k němu ovšem taky byla naprosto pekelná.
Není to úplně za humny. Já mému muži naprosto věřím, protože vždy našel správnou cestu na rozdíl ode mě. Já nemám žádný orientační smysl, tento druh inteligence zkrátka nemám.
Nejdřív tedy jen načteno z mapy. Cesta bez navigace, posléze s navigací.
Ta baba mě fakt rozčilovala, protože povelům dejte se na severovýchod, fakt nerozumím. 
Nebyly tam stromy, aby bylo možno ověřit sever podle mechu. No nějak nás vede, ale místo původně třiceti kilometrů už máme najeto padesát. Značení v Čechách, tedy v celé republice je naprosto zoufalé, jak jsme se už několikrát přesvědčili. Ujedete spoustu kilometrů a na žádnou ceduli nenarazíte, takže vůbec nemáte tušení, kam vlastně jedete a kde přibližně můžete být. 
Trošku mě znervózní první cedule Liberecký kraj, panebože ani mě nepřekvapí, když bude za chvíli Hodonín.
Nicméně navigace nám za chvíli hlásí, že jsme v cíli. V dohledu však není široko daleko žádný hrad.
Nicméně poslechneme a vjedeme do malé uličky a octneme se téměř na dvorku domku, který už dávno potřeboval rekonstrukci. A prý jste v cíli, hahaha.
Panebože, ty jsi nezadal do navigace hrad Houska? Ty jsi tam zadal pana Housku:-). 
No nic, není čas, můj muž má vycházky časově omezené. Už mě to fakt nebaví, jeďme domů. 
Navigaci vypínáme a naše spása jde po silnici. Pán se psem. No to musíte tam a tam. 
Jedeme tedy docela dlouho a opět nikde žádná cedule a po hradu ani památka.
Nakonec dorazíme do cíle, jak jinak. Pěšky k hradu to není daleko a trochu mate, že nejdeme do kopce, že jsme v nížině. Panebože, co je to za hrad?
Cesta není tak krásná jako na hrad Kokořín, takže ani nefotím.
Už jsme na velkém nádvoří. Nemáme rádi organizaci, takže s průvodcem na hradě fakt ne. 
Na netu říkali, že nemusíme. Prošvihneme prohlídku ve tři hodiny a můj muž zjistí, že prohlídky jsou jen s průvodcem a další je až ve čtyři. Panebože, nestihneme se vrátit a s naším blouděním už vůbec ne do šesti hodin, kdy je konec vycházek. Zaječí úmysly po těch peripetiích si vymluvíme. 
Když už jsme tady, tak to nevzdáme, ne?
Moc mě zajímalo, co můj muž zadal do navigace. 
Doma zjišťuje, že místo hrad zadal bůhví proč zámek. Na tom dvoře byl asi zámečník Houska :-)
Cesta zpátky probíhá již normálně a domů dorazíme v šest hodin a jedna minuta. 
Ale vrátím se zpátky na hrad. 
Na místě, kde byl hrad v 8.století postaven, byla velká díra do země. Praskla celá skála a lidé byli vyděšení, že se otevřela brána do pekel a pustí na svět nekalé živly. Snažili se průrvu zasypat, ale byla moc velká. Tak ji celou obezdili a na ní postavili pevnost, která je na skále velmi vysoko a přístupná je jen z jedné strany. Pro ďábla postavili vězení, aby se nedostal ven. Odtud název Brána do pekel.
Výlet rozdělím do dvou příspěvků, páč fotek mám hodně. 
Takže dnes venkovní prostory hradu, příště interiér.





Ten medvídek Pú mě vytáčel, ale nenašla jsem odvahu jej sundat. 














P.S. Ještě dnes se můžete přidat ve hře o kočičí sadu. Losování bude zítra.
Hezkou neděli.

sobota 19. srpna 2017

špagety s cuketou a pasírovanými rajčaty


Rychlé jídlo trochu jinak než obvykle dělávám. 
Ještě jsem špagety nedělala nikdy s cuketou, i když ji jinak do pokrmů přidávám. 
Se špagetami jsem se inspirovala u Laury 
Asi čtvrt kila mletého masa jsem opekla na oleji s trochou nakrájené cibule, osolila, okořenila provensálským kořením a dusila do poloměkka. Po té jsem přidala hodně nakrájené cukety i se slupkou, hezky jídlo probarví, nakrájenou červenou a bílou papriku a dusila. 
K měkké zelenině jsem přidala pasírovaná rajčata, ne vlastní výroby, ale hotová italská a lisovaný česnek. Toho hodně.
Na závěr do již hotového jídla jsem nasekala trochu bazalky ze zahrady. 
Špagety máme rádi vmíchané, i když to na talíři nevypadá tak přitažlivě.
Další recept do mého virtuálního receptáře.



pátek 18. srpna 2017

zapomenuté bláznivé dobrodužství

Aneb vše pro děti.
Ne, teď opravdu nemám na mysli materiální potřeby jako hračky či jiné vymoženosti. To sice děti potřebují, aby se rozvíjela jejich osobnost, ale není to tak podstatné. Podstatnější je, když se dětem přizpůsobíte a uděláte něco, co vypadá trošku jako oběť a ještě si celé vaše okolí ťuká na čelo. Tak to jsme přesně dělali s mým mužem pro naše děti. Naprosto bláznivé věci.
Včera jsem si na jednu takovou mega bláznivou historku vzpomněla před dcerou a ona mi okamžitě řekla, to bys měla napsat.
No tak píšu.
Když byly děti malé, bydleli jsme kilometr od Prahy ve velkém areálu výzkumného ústavu, kde můj muž pracoval. Měli jsme velký byt s rozlohou více než 100 m2, takže úžasné bydlení a venku velký park a kousek před okny naše zahrada. I když jsme bydleli v prvním patře, bylo to krásné bydlení. 
V tomto prostředí děti o prázdninách rozhodně nestrádaly, i když nebyly zrovna někde venku. Lezly po stromech, honily se bosy v trávě, hrály si s míčem. I když byl areál oplocený, trávily tam volný čas i ostatní děti z vesnice.
Jedno léto se můj muž rozhodl, že našim starším dětem asi deset a pět let prázdniny ještě zpestří a někde sehnal obrovský stan. Na trávě před okny našeho bytu jej postavil. 
Děti byly nadšené a nemohly se dočkat večera, kdy konečně půjdou spát. Tentokrát jsem je nemusela přemlouvat, šly samy a už v nezvykle brzkou hodinu.
Neustále jsem je kontrolovala z okna a měla trochu z noci strach. Ale už jsou velké a do bytu, kdyby se něco dělo, je uslyším. Když mělo jít spát naše nejmladší dvouleté dítě doma do postýlky, začalo škemrat, že chce taky spát s dětmi venku. Nepomohl ani příslib další pohádky, nemohlo přemlouvání a ani vysvětlování. 
Povídám mému muži, prosím tě já tam musím jít spát taky. Nemůžu je tam nechat samotné všechny tři. Takže už za tmy jsem se stěhovala i já s malou do stanu. 
I s peřinami :-)
Ostatní děti byly nadšené.
Za půl hodiny se ozve u stanu: vejdu se tam taky? Přece nebudu spát doma sám. Za velkého nadšení uvolnily děti místo i tatínkovi s peřinou.
Opustili jsme náš rozlehlý byt a pod okny jsme se mačkali všichni ve stanu. Ráno se můj muž budil normálně s budíkem a šel v pyžamu domů provést ranní očistu, aby mohl do práce. Já jsem děti ještě chvíli držela ve stanu, páč kolem nás chodili spolupracovníci mého muže do vzdálenější budovy od domu, kde jsme bydleli. Rozčepýřená, s "korelou na hlavě" jsem se nechtěla ukazovat a navíc, ať si ťukají na čelo, až u toho nebudu.
Takto jsme trávili ve stanu několik nocí. Doma večeře, provést večerní očistu, do pyžam a šup ven do stanu. Po několika dnech to naši dvouletou přestalo bavit a rozhodla se, že chce spát doma v postýlce.
S dětmi tam začaly spávat jejich kamarádi a já je večer co večer hlídala z okna a volala každou chvíli: už spěte, večerka už byla. Občas jsem chodila počítat hlavy a ráno, když tam bylo dlouho ticho, šla jsem kontrolovat, zda jsou všichni na značkách. Bylo jich tam i s našimi dětmi většinou pět. Myslím, že to pro ně bylo dobrodružné léto.
A mně bylo líto, že už tam všichni nespíme spolu semknutí k sobě v malém životním prostoru.
Stan se boural až s koncem léta.
Takových bláznivých věcí jsme pro děti a vlastně i pro nás, páč nás to bavilo, dělali víc.
Možná si ještě na nějaké divné úlety někdy vzpomenu.

čtvrtek 17. srpna 2017

a valí se to ze všech stran...

Určitě to znáte taky.
Začnete řešit nějaký problém či něco se vám stane a v ten okamžik se začnou ze všech stran valit informace týkající se stejné záležitosti.
Letos po mojí nehodě těžký otřes mozku, prasklá lebka, nebo dřív epilepsie v rodině, pustím rádio, zapnu televizi, otevřu noviny a odevšad na mě juká informace o poranění mozku či epilepsii.
Ne, že by najednou v médiích tyto informace měly větší koncentraci či prostor, to určitě ne, jen je vnímám víc, když se mě přímo dotýkají.
Včera při hlídání vnoučat jsem měla s dcerou čas na debatu, která se zvrtla na celkem aktuální téma. Problémy s kojením se tedy už netýkají žádné z nás ale někoho z blízkého okolí. 
Nebudu se tady bavit o prospěšnosti této bohulibé a přirozené činnosti, to víme každý. Je pravda, že i mě v porodnici nutili do kojení, kojila jsem všechny tři děti, ale tenkrát byl přístup nějak laskavější a lidštější. Buď to půjde anebo ne. A kojila jsem jen proto, že mi to zkrátka šlo. Chtění někdy nestačí. 
No taky by asi bylo divné, kdybych ty svoje čtyřky měla jen na okrasu a i to je diskutabilní :-)
Dnes mi přijde, že za tématem kojení je určitý fanatismus ať už ze strany odborníků, tak především matek. Kojící matky byly postaveny na piedestal. Jako kdyby byly něco víc. A kdo nekojí, je hodný zavržení.
Po cestě domů si koupím Marianne, aby mi cesta líp utekla. Začnu listovat a co myslíte? 
Opět se to stalo. Hned na mě "zasvítí" článek Krásné nové dětství bez bot a mouky a hned první stať článku nese název Kojíme proti všem. Článek nahraje mému názoru. Tvrzení, že rozkojit se dokáže každá matka, je absurdní a v článku je názor lékařky a zakladatelky mama center Miroslavy Skovajsové, že některé ženy zkrátka kojit nedokáží, když je v prsu nedostatečná mléčná žláza...
Vždy bude část žen, které prostě kojit nemohou, i kdyby sebevíc chtěly. Ovšem tlak společnosti v dnešní době je tak velký, že se v době šestinedělí, kdy rozbouřené hormony vylézají z hlavy ven, cítí nekojící matky provinile. Bohužel tento fanatický přístup někdy může končit i takovým extrémem, jaký je právě v článku popsán. Prvorozený syn jedné Američanky zemřel devatenáct dní po porodu dehydrovaný a hladový. Matka odmítala dát dítěti láhev s umělou výživou, protože byla přesvědčená, že kojení je jediné to správné.
Je zvláštní, že když nekojíte, jste divná, a když kojíte podle jakýchsi pofidérních měřítek dlouho, jste divná taky.
Článek není jen o kojení. Jsou zde i další témata, která bůhví proč dokáží rozdělovat společnost. Například první kroužek pro dítě už po šestinedělí - jóga pro děti, barefootová obuv anebo pevný kotník, dieta pro kojence strava bez lepku a mléka apod. K tomu se už nebudu vyjadřovat, páč už byste tuto moji úvahu či co to je, nikdo nečetli. 
V podstatě se budu opět opakovat jako už na blogu tolikrát. 
Každý jsme originál a každý potřebuje, chce a může něco jiného. Skupina lidí, byť by byla sebevětší, nemůže přece rozhodovat o zbytku světa a diktovat, co je správné a co ne. 
Jsou to přece stejní omylní lidé.
Tak žijme a nechme žít. Proč se povyšovat na někoho s jiným názorem či s jinými možnosti. 
Panebože, fanatismus zabíjí. 
Větší část žen dnes hledá odpověď na problémy s miminkem na internetu ve skupině matek s podobnou či stejnou úrovní zkušeností, místo aby zavolaly kamarádce či matce, která už zkušenosti má. 
Ne, rozhodně nevím všechno, naopak už jsem se dostala do životní fáze "Vím, že nic nevím", jen je trochu předpoklad, že když jsem vychovala tři děti, už jsem se s ledasčím setkala a třeba někdy i znám řešení. Moje dcera volá. Je problém, tak zvedne telefon. Někdy jen odsouhlasím názor mojí dcery, protože ona se řídí selským rozumem. A někdy umím poradit a někdy zkrátka ne. 
A závěr mojí úvahy? 
Většinou je dobré se řídit selským rozumem a intuicí. Vždyť jsme to tak dělali od pradávna. 
Nejsme stejní. Každý jsme originál. 
Pokud dítě pláče i po kojení už několik dní, přestaňte ničit sebe i dítě a běžte koupit lahvičku bez ohledu na názor okolí. Je to váš život a jen vy znáte příběh.
Tady jsem si dovolila porušit svoji zásadu: neuděluji rady, pokud o to nejsem požádána.


P.S. Ještě pořád až do neděle můžete hrát o dárek sadu penál, zrcátko, propiska s kočičím designem. Losovat budu v pondělí.

středa 16. srpna 2017

zahradní aneb kde je Justýna




Fotím si květinovou zásobu na zimu. 









Vzpomínáte si v televizi na dětský seriál tedy respektive soutěž Kde je Waldo? My tuto soutěž dodnes hrajeme a naše děti posílají fotky z nějakých akcí, hlavně náš syn a nutí nás hledat v chumlu dalších lidí právě jeho. A přes emaily soutěžíme, kdo ho najde dřív. A takto se hledal v televizi i Waldo. 
Na pár vteřin tam byl obrázek a vy jste museli hledat ve shluku postav právě jeho.
Tak dnes - kde je Justýna?

úterý 15. srpna 2017

kočičí inspirace a malá soutěž




Nevím, jestli bych našla ještě nějakou jinou ryze českou firmu, kde se mi okamžitě se jménem vybaví výrobky s ní spojené. Jakmile slyším či vidím napsáno Albi, okamžitě mi naskočí všechna narozeninová přání, která jsme za ta léta nakoupili. Nevím, jestli je to tím, že je to, aspoň pro mě, malebné slovo a snadno zapamatovatelné, ale já to tak zkrátka mám. Snažila jsem se na webu zjistit, co přesně toto slovo či zkratka obsahuje. Nepovedlo se mi to a docela by mě zajímalo, co se za těmi čtyřmi písmeny skrývá. Bude to asi profesionální deformace, i když se v marketingu už nepohybuji.
Ale donedávna jsem ovšem netušila, že tato firma není spojená jen s přáními k narozeninám či svatbě, ale jejich nabídka obsahuje spoustu zajímavých výrobků. Jo, mimochodem, objevila jsem na eshopu Albi i tato krásná voňavá přání. Například levandulová. Mám ráda zvláštní, originální a výjimečné věci a voňavá přání patří právě do této kategorie. Musím je vyzkoušet.
Dnes vám chci ale představit z nabídky pár záležitostí, které mě zaujaly a třeba budou inspirací i pro vás. Nejsou to věci nezbytné, ale těch je náš život plný, tak občas něco jen pro radost.
Dnes s kočičím designem nejen pro milovníky koček. Výrobky patří do originální sekce
Kolekce obsahuje nákupní tašku na zip, krásné pevné pouzdro na brýle a k tomu hadřík na čištění skel, penál na tužky a pera, zrcátko a krásnou propisku. 
Rozhodla jsem se, že někomu věnuji z této kolekce malý dárek. A aby to byla zase sada, i když malá, tak dnes můžete soutěžit o soupravu penál, zrcátko a propiska v hodnotě více než 200,- Kč. 
Do komentáře mi prosím napište svoji emailovou adresu. 
Výherce vyhlásím a budu kontaktovat v pondělí 21. srpna. 
Doufám, že se vám dárek líbí.
Krásné dobré ráno.

pondělí 14. srpna 2017

galerie na takové to domácí dívání






Kdysi jsem tady na blogu někomu v komentáři slíbila, že někdy představím naši domácí galerii. 
Nějak zvlášť se mi do toho nechtělo, páč se obrazy za sklem fotí špatně a navíc ani není moc prostoru, aby člověk fotil a ještě jsem ke všemu fotograf amatér. 
Ale naše domácí výstava se občas mění, tak jsem ji chtěla zachytit.
Teď byla příležitost. Z tělocvičny zmizel kulečník, ten se mi povedlo rychle a dobře prodat, situace se u nás změnila a bylo zapotřebí vrátit místnost k původnímu účelu. Vrátil se tedy zpět rozkládací otoman, protože někteří naši hosté nemohou do patra. Tělocvična s galerií se tedy změnila opět na příležitostnou ložnici pro hosty, takže vlastně tři v jednom.
Vzniklo tedy víc místa na focení. V galerii, já vím honosný název :-), nejsou tedy všechny obrazy, které máme, další jsou po domě, ale tady je jich nejvíc a já sem často chodím jako na výstavu, posadím se a kochám se.
Všechno jsou to originály a většinou s příběhem. Naše sbírka má hlavně velkou citovou hodnotu.
Jsou tady i originály od akademických malířů, ale většinou vystavujeme originální fotografie, oleje, kresby či linoryty od našich dětí. Tedy dcer, protože syn stejně jako já nemá výtvarný talent. Můj muž kreslit umí, ale maluje jen vtipné obličeje.


K některým obrazům se opravdu váže zajímavý příběh. To zátiší s citrony je dílo Vincence Beneše a můj muž jej zachránil z popelnice, kam jej při stěhování pražského bytu vyhodil tchán neznalý věci. Po konzultaci se znalci je to pravděpodobně originál. Nad tím je olej na plátně les neznámého autora. Ten jsem dostala a obraz je zajímavý tím, že když na něj svítí slunce, svítí i v tom lese. Vlevo je z pozůstalosti olej na plátně Karlův most a opět nejde přečíst podpis autora. Ta velká kresba schody v zeleni je dílo naší starší dcery, které tvořila v ateliéru akademické malířky. Je celkem zničený, protože jsme byli požádáni o zapůjčení na výstavu a obraz procestoval celou republiku. 
Ten malý portrét kresba, to je můj táta za mlada, když jej maloval jeho bratr.




Příběh tohoto obrazu se na blogu objevil tady.





Toto je dílko našeho nejmladšího dítěte jako dárek k vánocům. Pes s básní. 
A tu báseň mám moc ráda:
Život je jako dalmatin, někde černý někde bílý, škoda jen že smutku stín ty bílé plochy nepokryly ...
Dál to třeba dokážete přečíst sami.


Tento obraz jsem dostala k narozeninám od mého muže a je to originál od akademického malíře Jaroslava Eduarda Dvořáka. Je tam namalován jeho vlastní pes a přímo malíř mi řekl, můžeš si ho pověsit, jak chceš. Vypadá dobře z obou stran :-) Ovšem jeho podpis je jen z jedné strany.


Další dárek k vánocům od dcery olej na plátně. Přiznávám, že takové dárky mě nejvíc překvapí a nejvíc potěší.



Našla jsem i místo pro starou fotografii - letošní dárek z Ameriky. Visí v předsíni, kde visí i toto dílko naší starší dcery, které mám ráda.


Tyto polštáře jsem tvořila před lety, povlaky batikovala a malovala a razítkovala. Nakonec se mi vůbec nelíbily, Jsou odloženy asi tři roky. Teď jsem je objevila a dala na otoman ke galerii. No není to nic moc, jen pokus. Mému muži se tam líbí a já uvidím časem.
Další obrazy a obrázky možná někdy příště.